Výzkumné Centrum Mrtvého moře a Aravy bylo více než deset let zapojeno do hodnocení zdravotních účinků v oblasti Mrtvého moře různých chronických onemocnění, u nichž bylo prokázáno, že expozice přírodním zdrojům dostupným v Mrtvém moři je terapeuticky účinná. Mezi kožními onemocněními byla podrobně studována psoriáza, která je nejčastějším onemocněním.
Lupénka neboli psoriáza patří mezi nejčastější kožní choroby a zjevně postihuje cca 2 % středoevropské populace. Kromě člověka se nevyskytuje u jiných živočišných druhů. V současnosti se považuje za autoimunitní chorobu s dědičným podkladem. Dodnes nevíme, co ji způsobuje. Významnou roli při vzniku psoriázy hraje genetická výbava. Dědičné faktory se prokazatelně objevují asi u 30 % pacientů. Nedědí se však choroba, ale dispozice k lupénce.
K viditelnému propuknutí lupénky dochází tehdy, když na jedince s tímto zděděným sklonem, působí tzv. provokační (spouštěcí) faktory, mezi které patří:
(Viz Mgr. Veronika Peňázová, „Lupénka“, s. 184.)
Použitá literatura:
MUDr. Nina Benáková, „Psoriáza a současné léčebné možnosti“, Interní medicína pro praxi 2/2005, s. 88-91. Dostupné z: https://www.internimedicina.cz/pdfs/int/2005/02/06.pdf
Mgr. Veronika Peňázová, „Lupénka“, Dermatologie pro praxi 2007 1(4), s. 184-187. Dostupné z: https://www.solen.cz/pdfs/der/2007/04/11.pdf.
Typickým kožním příznakem lupénky neboli psoriázy je výskyt dobře ohraničených ložisek červeného zbarvení, jejichž okraj bývá mírně vyvýšený oproti okolní zdravé tkáni. Velmi často jsou tato ložiska pokryta bílými nebo stříbřitými šupinami, které bývají nehtem snadno odlučitelné. Nejčastěji se ložiska psoriázy objevují na loktech, kolenou, na hrudníku nebo ve vlasech.
Až do 19. století je historie psoriázy velmi nejistá. Používaly se termíny jako „lepra“, „impetigo“ či „psóra“. Historie lékařství dokládá, že se lupénka vyskytovala už před 4 000 lety. Na mumifikovaných tělech totiž vědci objevili typické psoariatické plaky. Egyptský lékařský Ebersův papyrus z roku 1500 př. n. l. sice psoriázu výslovně nezmiňuje, ale je v něm podrobně popsán přehled tehdejší léčby kožních onemocnění. O psoriáze určitě věděl také starořecký lékař Hippokrates (460 př. n. l. – cca 377 př. n. l.), i když ji tak nenazýval. Doklady najdeme v díle Corpus Hippocraticum, vytvořeném ve 3. století př. n . l. v Alexandrii. Jedná se o starověký soubor asi 60 lékařských spisů rozmanité povahy a stáří, inspirovaných Hippokratovým učením.
Talasoterapie je velmi starý způsob léčení, který zahrnuje balneoterapii, helioterapii, která je součástí klimatoterapie, a pitné kúry. Samotný název této metody vznikl spojením dvou řeckých slov: thalassa – „moře“ a therapia – „léčba“. Talasoterapie se zaměřuje především na typické civilizační choroby, ztuhlé svaly, nedostatečné prokrvení, zažívací potíže, stres, neurodermitidu a problémy s páteří.
Lupénka je chronické zánětlivé onemocnění, které postihuje kůži, vlasy, nehty a klouby. Tato nemoc může mít významný vliv na kvalitu života. Pacient se musí naučit s ní a její léčbou žít tak, aby co nejméně negativně ovlivňovala jeho život.
Podle typů léčiv existuje léčba:
Zevní léčba byla a stále je v léčbě lupénky základem. S medicínským pokrokem se dostávají do popředí léky, které jsou účinnější, nebarví, nepáchnou a mají minimum nežádoucích účinků. Proto jsou také nazývány léky první volby. Volba těchto léků závisí na formě lupénky, rozsahu, umístění a věku. Pro léčbu chronické lupénky se používají především léky nehormonální povahy, odvozené od vitaminu D a vitaminu A, cignolin.
• Přirozené slunění je historicky známou léčebnou metodou u lupénky. Je to právě neviditelná, ultrafialová část slunečního záření, která má na lupénku léčebné účinky. Lékaři doporučují denně patnáct až třicet minut pobytu na slunci.
• Již klasicky doporučovanou léčbou je pobyt u Mrtvého moře, kdy nad hladinou se neustále vznáší mlžný opar minerálií, který filtruje nežádoucí paprsky.
Fototerapie je fyzikálně léčebná metoda na základě světla, což je specifická část elektromagnetického vlnění. Používá se záření vydané různými zářiči v pásmech UVB a UVA. Největší účinek je v aplikaci úzkospektrého záření UVB ve vlnových délkách 311 nm.
Vnitřní léčba se vzhledem k nežádoucím účinkům léků zvažuje jen pro nejtěžší případy nereagující na zevní léčbu a světloléčbu. Lékař musí nejprve zjistit laboratorním vyšetřením, zda konkrétní pacient tyto léky vůbec může užívat, zda je schopen přesně dodržovat lékařské pokyny, chodit na nutné lékařské a laboratorní kontroly. Celková léčba využívá zejména vitaminy, léky ovlivňující rohovění kůže (retinoidy) a léky ovlivňující imunitu, nejmodernější léčbou se však stává léčba biologická.
• Psychoterapie – má na každého pacienta individuální efekt. Využívá se autosugesce, relaxační techniky – jóga, autogenní trénink, hypnóza, meditace, skupinová terapie.
Použité zdroje:
Bc. Adéla Burešová, Fototerapie a její využití u kožních chorob, diplomová práce, Plzeň 2016. Dostupné z: https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/25321/1/Fototerapie%20a%20jeji%20vyuziti%20u%20koznich%20chorob.pdf2.pdf.
Mgr. Veronika Peňázová, „Lupénka“, Dermatol. praxi 2007; 1(4), s. 184-187. Dostupné z: https://www.solen.cz/pdfs/der/2007/04/11.pdf.
Zdravý životní styl a správné stravování mají své důležité místo i v léčbě lupénky. Lidem, kteří trpí tímto chronickým kožním onemocněním, se nedoporučuje konzumovat ve zvýšené míře alkohol a kouřit, protože se jedná o faktory, které se mohou podílet na zhoršování stavu onemocnění. Kouření způsobuje předčasné stárnutí kůže, vznik vrásek, stárnutí obličeje, žluté barvy nehtů, prstů a zubů, ale také zvyšuje výskyt kožních nemocí – psoriasis vulgaris, inverzní akné a další. Kouření a alkohol však nejsou jedinými možnými spouštěči lupénky. Dalšími jsou genetické predispozice, fyzický a psychický stres, infekce, některé léky a hormonální změny, které se objevují například v období puberty, během těhotenství nebo v menopauze.
